Handbalhelp 2007
Handbalhelp 2007
Je pondělek 13. srpna, troufám si říct dvě hodiny do hodiny polední "cpací". Naše malá skupinka dobrovolníků má sraz u kašny na Havlíčkově náměstí v Havlíčkově Brodě. Malá skupinka má zatím pět členů. Pět odvážných. Pět namísto loňských padesáti dobrovolníků. Kde všichni jsou? Že by hromadně zaspali zrovna dnes? Že by sluneční erupce mohly za tak malou účast?
Po hodině čekání se náš počet rozrostl na čtrnáct osob. Další dvě již hodinu posedávaly stranou a vyčkávaly kolik nás bude. Spočítaly si to však mrchy až moc dobře a místo aby se k nám přidaly, zákeřně zmizely neznámo kam, a tak se ustálil počet studentů na čtrnáct. Kdo zde byl i vloni, věděl, že tento týden bude procházka tím nejtrnitějším sadem, protože práce pro padesát lidí má zvládnout lidí čtrnáct...
Tož já a mé dvě kamarádky jsme nemeškaly s prací
a začaly ihned. Narovnaly jsme si reklamy, které měly lemovat centrální kurt, přes půlku dlažby náměstí, sepsaly jsme je, a pak je leštily a leštily a když bylo hotovo, tak se ták krásně leskly, že zákonitě v noci na ně muselo zapršet, aby nám to skvělý pocit čistoty a dobře odvedené práce zničilo. Co se dá dělat. Kolem druhé odpolední, tedy hodiny hajací, jsme odhodili své batohy
a krosny do jedné školní třídy na Rubešově škole, která se nám stala na příští týden domovem. Sesedli jsme se do kroužku a do čela na židli usednul "král". Král Mára I., aby nám přidělil služby
a aby nás dokonale uspal. On sedíc na židli a my ležíc v kroužku kolem na svých spacácích, jsme se označili za anonymní kroužek alkoholiků. Postupem času (nechtěla jsem říkat po třech hodinách) byly služby rozděleny a já asi jako každý jsme zoufalstvím tupě civěli do svých rozpisů. Bylo toho moc a přespříliš. V koutku duše jsme doufali, že ještě někdo dorazí a vysvobodí nás ze spárů našich dobrých vůlí tu týden pracovat bez jakéhokoliv platového ohodnocení. Týden tu pracovat 24 hodin denně za cenu toho nejlepšího pocitu, že jsme pomohli.
První večer jsme se kolektivně, i přes hromadu práce, rozhodli jít seznámit se a někam posedět. Někteří seděli hodinu, jiní dvě, někteří i celou noc, ale hlavní bylo, že jsme již tento den vytvořili dokonalý spolek, teď už bohužel neanonymních alkoholiků:-)
Úterý 14.srpna bylo pro některé z nás krušné, ale na sraz v osm hodin ráno jsme dorazili relativně všichni včas, pouze dvě princezny z Prahy přišly až za dvě a půl hodiny, ověšené kabelami s nákupy
a trapně se ptaly, zda-li je něco na práci. Práce bylo moře větší než Středozemní, doslova celý širý Atlantik. Obzvlášť stavění centrálního kurtu bylo nadmíru komplikované. Celý kurt se skládá
z dílů, které se do sebe skládají jako puzzle. Jenže pokaždé i přes vyměřování se bude kurt nejméně pětkrát přestavovat. Letos se stalo stavění kurt doménou něžného pohlaví. Žádná logika, žádná něžnost, ale hrubá síla, kopání nebo nůž vše vyřeší a kurt drží a je hotový. Holt pánové utřeli nos a dámy se staly stavbyvedoucími.
Po kolektivním posezení u zmrzliny je práce stále nad hlavu, ať už stavění tribun, pódia nebo stánků. Prostě práce dnešního dne jsme ukončily až v deset hodin večer, kdy jsme usedly na tribunu
a za zpěvu táborákových písní slavily, že to máme hotové, a to nejhorší nás teprve čeká... A teď vám musím vypovědět pohádku mezi řádky o dvou princeznách z Prahy.
Bylo nebylo, mezi nás zavítaly i dvě princezny až z dalekého města královského, z Prahy. Ručičky měly ale princezny trochu dozadu obrácené a tak namísto práce si chodily po nákupech a na kafíčko. Ale my tvrdě pracující dělnictvo si toto líbit nenechalo a plánovalo, jak princezny svrhnout z hradu. Jeden dělník přišel k nim a ukázal jim sílu slova dělnického plného slov sprostých, načež princezny šly pomáhat, ale ani dělník druhý je nelitoval a slovy nemrhal, a tak princezny dotčeně opět od práce utekly pryč. Dělníci se dozvěděli, že si princezny udělaly druhý klíč od ubytovny a tak msta byla krutá. Princezny šly večer do sprchy a dva nejodvážnější dělníci
do sprchy k nim vlítli jako gestapo, zabavili jim jejich věci a zhasli! Princezny tudíž musely chtě nechtě dojít poníženě nahorů, ale naneštěstí měly dost oblečení, aby přišly oblečeny. Vycítily tu nenávist, co visela ve vzduchu a začaly balit. Začaly balit v jednu hodinu ráno a odjely pryč na svůj hrad do Prahy... a tak končí pohádka a začíná krize. Ve dvanácti studentech zvládat práci i po princeznách...
Středa 15. srpna, oj oj už nám to začíná! Do Havlíčkova Brodu doráží házenkářské týmy z Norska, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Polska, ale i domácí. Náměstí je připravené začít akci kulturní, na školách nám začíná ubytování a tudíž svištíme jak angličtinu i němčinu. Nejhorší domluva je asi s Poláky, kteří mluví anglicko-polsky, tudíž rozumět jejich řeči je nanejvýš obtížné. Při konverzaci s nimi valíte oči vy i oni na vás, ale rukama a nohama
se domluvíte kdekoliv na světě.
Se začátkem kulturního programu začíná i prodej vstupenek... nás všech noční můra… teror… vstupenka není dobrovolná, ale povinná. Stojí 75 Kč a pokud si ji divák nezakoupí, musí opustit neohrazené náměstí, protože náměstí je pronajaté...a je tu problém. Lidé nadávají, lidé vám vyhrožují, lidé vás posílají do různých otvorů těla, ale i jinam, a jako výmluvu, že platit nebudou použijí to, že Louis Armstrong, co zpívá na pódiu, není černoch , ale běloch. Trochu smutné a hodně trapné. Je tak těžké za pěkný program na celý večer zaplatit? Je takový problém si namísto rožněného masa za 75Kč koupit vstupenku? Je tak těžké podat někomu, alespoň pomocí zakoupení vstupenky, pomocnou ruku? Je to tak těžké??? ...pro naši ochranu nasazujeme Hammer team...naše bodyguardy T. a L. s kladivy na ramenech...a najednou se lidé při koupi vstupenek i usmívají nebo raději dobrovolně odcházejí.
Musím zde vhodit i vsuvku o řazení slavnostního průvodu všech týmů, což měli na starost dva kolegové dobrovolníci. Měli za úkol popořadě týmy podle seznamu seřadit. Původně měli dostat megafon na ulehčení práce, jenže si museli vystačit sami. Ale jak? Každý tým si dělal, co chtěl a všichni se předbíhali, tudíž dobrovolník L. vylezl na sloup veřejného osvětlení mezi reklamy a začal řadit týmy z tohoto místa. Jenže cizinci namísto řazení vytáhli fotoaparáty a začali si ho fotit a češi si jen ťukali na hlavu, co je to za magora. Hlavní bylo, že díky této vynalézavosti (vypadá to jako z nějakého amerického filmu) se týmy povedlo seřadit a průvod došel tam kam měl a hlavně tak jak měl být seřazený.
Nebylo by to ono, kdyby se akce nechtěla objevit i v novinách, že? Novinářka s fotografem si zrovinka odchytla mne a moji kolegyni
a tudíž jsme byly zvěčněny jak natahujeme náramkovou vstupenku hlavnímu organizátorovi akce a moderátorovi radia. Ale řeknu vám, že mít na sobě univerzální trika velikosti XXL, pro nás dobrovolníky, nám na kráse razantně ubrala. Škoda, jsem mohla třeba dostat nabídku na modeling.
V jednu hodinu ráno po zakončení programu nastupují všichni dobrovolníci na náměstí s odpadkovými pytli a sbíráme to, co byli lidé (chtěla jsem použít výraz dobytci) líní vyhodit do odpadkových košů.
Čtvrtek 16.srpna. První ráno, které jsem měla volné a mohla jsem spát až do jedenácti hodin! Krása to byla. Ale psychicky jsem se připravovala na práci na kurtu. To víte, já a házená. To je jako já
a růžová barva. Prostě naprosto to k sobě nejde. Něco málo jsem znala z dob, kdy jsem hrávala florball, ale bylo toho opravdu málo, tudíž nic. Jedině senzační rozhodčí mě zachránili! Radili mi, pomáhali, i na panáka mě zvali. Většina týmů se se mnou nehádala, ale říkám většina. Všude se najde nějaká ta menšina. Tady byla menšinou Ostrava a Chorvatské týmy. Pořád se jim něco nelíbilo a tak pokusem, že na mě začnou křičet, že mám blbé skóre, jsem začala na oplátku křičet já, a tak raději sedli na svá místa a byl klid.
Problémem kurtu, docela značným problémem, ještě horším, než špatný povrch, bylo, že nikde nebyl žádný záchod. Pánům to nedělalo starosti, tak jako mě a mému močovému měchýři, který pak objevil otevřenou, a zcela rozkopanou budovu plnou dělníků.
Se značnou zoufalostí v hlase a zkroušeném pohledu nutnosti jít na záchod, mě pánové ochotně sdělili, kde je jediný funkční nevybouraný záchod, čímž mě zachránili od potupy najít si vhodné houští a udělat potřebu v něm.
Celé odpoledne krásně svítila mrcha kulatá na obloze a připalovala moji bílou kůži a já se modlila, ať zaleze. Mrcha kulatá se ale urazila a poslala na mě místo sebe mraky a vichr, takže jsem své kletí vůči slunci vzala zpět, ale ono se urazilo natrvalo, a tak jsem mrzla a mrzla další dvě hodiny. Měla jsem sto chutí si dát rozcvičku s hráčkami z Prešova, ale na to už jsem neměla sil vyčerpáním
z mrznutí. Úsměv na tvář mi vyčarovali milí rozhodčí, kteří mě zpět do města vezli autem a nenechali mě jít pěšky.
Po příchodu na náměstí jsem i večeři stihla a měla mít tři hodiny
do noční směny volno, ale ale. V naší partě se objevily nové princezny (kamarádky starých princezen, celá královská rodinka no, jen ten korunovanej "vůl" nevím kde byl). Princezny, které se jely mstít za princezny již staré tak, že prostě nic nedělaly, a ani se neukazovaly, a když už se ukázaly tak stylem, že si pozvaly nějaké cizí kluky na naši ubytovnu, kde jsme měli veškeré věci, takže se nové princezny divily proč jsme měli všichni chuť udělat to, co těm předešlým. Ale naštěstí tyto odjely dobrovolně a nečekaně samy. Nakonec jsme šly z kurtů opět prodávat vstupenky místo princezen. O prodeji se raději znovu vyjadřovat nebudu. Výhružky, nadávky, psychika vám klesne na nulu a agresivita stoupá.
Ve 23hodin jsme ale konečně byly na noční směně. Naneštěstí
o spánku jsme si mohly nechat zdát, protože týmy se couraly až do půl čtvrté ráno. Jediní trenéři z Jablonce nás potěšili a vrátili nám kapku lepší nálady, že nám koupili nanuky:)
Nakonec já padla vyčerpáním do spacáku, ležela na studených dlaždičkách a simulovala spánek. Kdyby nepřišel jeden házenkář, tak i usnu! Tupě na mě zíral, zda spím, či bdím a stejně tupě se zeptal na moje ostré : "Co je?!" "Víš já jsem se poblil na schodech, kde je tady ňákej kýbl a hadr?" "Vypadám jako uklízečka bo co? Nevím já jen hlídám. Dobrou!"
Pátek 17. srpna, v kalendáři mám svátek já. Volné ráno jsem prospala a zbytek dopoledne strávila ve sprše. Po obědě mě čekal zase kurt. Na sebe jsem navlékla tři svetry, protože se ochladilo. Ochladilo se moc a moc a pršelo, což jsem nepředpokládala, a tak se kurt proměnil v koupaliště, a už se nehrála házená, nýbrž vodní pólo. Občas mi to přišlo jako rugby někdy i kopaná, protože míč klouzal a klouzal a nedal se chytit. A já zmokla na kost a chytla rýmu a kašla a další hnusný mrchy, co jsem potkala no.
Kolem jedné ráno jsme za zpěvu opět uklízeli náměstí a rozhodli se jít pařit až do rána. Oj oj to vám bylo! Když jsme se sešli s trenéry
z Jablonce, tak se vám rozjela akcička možná lepší, než kulturní program celého Handballu. Spát v šesti na dvou spacácích,
a k tomu ještě na studené dlažbě už tak dobrý nápad nebyl. Nejen že jsem promrzli, ale u všech týmů, co zde byli ubytovaní, jsme si zajistili velmi zajímavé pohledy, protože třeba já šla po proflámované noci počítat skóre na kurt..
Sobota 18.srpna. Škoda už nemám svátek, už mi nikdo nepřeje, ale kéž by tento den nebyl. Jak už jsem nakousla, raní počítání skóre na kurtech mi docela dost nešlo. Jestli dali dva nebo osm gólů mi bylo úplně ukradené. Já ani tu házenou nevnímala. Tlupa se vždy hnala za míčem a pak se o něj rvali a furt ten míč lítal zprava doleva a obráceně.
Nevyspalost jsem šla vyřešit kávou, a ta mě tak nakopla, že jsem šla hrát exhibiční zápas házené za tým Ostravy. Nikdy v životě jsem házenou nehrála! Takže občas mi hodili míč a já ho jen hodila dál. Ale nakonec jsem míček dostala a nechali mě dát poslední gól:-)
Ihned po tomto zpestření dne jsem šla prodávat vstupenky. Dnes jsem se je ale prodávat nebála, protože společně s námi chodili dva namakaní pánové ze security. Takže lidé buď platili, nebo raději odešli, a odcházelo jich mnoho. Škoda. Kdybychom jim řekly všem, že my děláme tuto práci bez nároku na honorář a děláme to pro ně, tak se nám vysmějou do očí, protože jsou to češi a český národ je národ hrozný. Ta povaha je hrozná. A já se stydím za to jací jsme, hrabeme jen a jen pro sebe, do svých kapes a jsme tak zahledění do sebe, že ty kolem už nevnímáme. Neumíme se obětovat, neumíme pomoci. Neumíme, a to se asi ani nenaučíme. Bohužel.
Kolem dvanácté hodiny noční se rozjela diskotéka rádia. Trička pořadatelů šla dolů, Chorvatům jsem předvedla, jak pijí pivo holky
v Čechách a šlo se tančit. Šlo roztančit všechny. A pilo se a tančilo se a my jsme se bavili, protože už tohle byl vlastně konec Handballu. A tak při variaci písně Life is life, která místo tohoto sousloví nesla slova handball help, jsem neznámo proč zatáhla nás dvanáct odvážných na pódium a asi jsme si ostudu utrhli, to se popřít nedá, ale ukázali jsme lidem, jak málo nás bylo a jakou akci jsme dokázali uspořádat i s tak málo silami a dobrou vůlí pomáhat.
Noční úklid byl opět doprovázen zpěvem, aby se lépe uklízelo.
A když už jsme měli i ten kurt volný, tak proč si nejít zahrát.
Já a šílené nápady si jdeme ruku v ruce, a už jsme lítali sem a tam
a hrály jsme dvě holky proti dvěma klukům a já si hrála na brankářku a hlavní bylo v té chvíli, že jsem ten míč chytla, ale za cenu podvrknutých prstů, které bolely a bolely a bolí doteď.
Neděle 20.srpna, den kdy mě zachránily prášky. Kolem poledne jsem se odvážila na pohotovost, kde jsme strávila celé dvě hodiny. Myslím, že v neděli v poledne by lidi neměli chodit s úrazy na pohotovost. Je tam totiž plno. Samé rozřezané ruce a nohy.
A nuda. Ale doktoři celkem dobří, udělali mi pěknou sádrovou dlahu, dali mi papír, co mám dělat, aby to nebolelo a já si ho naneštěstí přečetla pozdě a jela na poslední službu, hlídání školy. Dvě hodiny jsem si přišla relativně dobře, ale ty muka potom. Ruka přišla k sobě a takovou bolest jsem ještě nezažila. Až silná dávka ibalginů mě zachránila.
Až večer po službě jsem došla na ubytovnu a začala s jednou zdravou rukou balit. Naštěstí kamarádka mi pomohla, protože na mě musel být pohled děsný, jak se snažím levačkou něco složit.
Ale docela mi to i šlo si myslím. Balila jsem pět triček a nějaké další blbosti "jen" dvě hodiny a ostatní mezitím uklízeli náměstí.
Závěrečný raut pro pořadatele se odehrával v poklidném stylu. Hudba nehrála, netančilo se a jen se pilo a povídalo. Já celý večer
o kofole. Ale to mi nevadilo a ani ruka v sádře mi nebránila hrát tou druhou stolní fotbálek, a pak tedy i kulečník a bavit se i přes tu šílenou bolest, protože jsem byla mezi lidmi, které mám ráda.
S partou, která se mi opravdu zas na týden stala rodinou. Mezi partou blázínků, mezi partou tak senzačních lidí, kterým děkuju,
že tam byli a že jsem je mohla poznat!! Díky!
Kolem druhé ráno na ubytovně probíhala kanadská noc. Já jsem snad tu noc omládla o deset let. Matlat se zubní pastou, zhasínat si světla, běhat po celé škole jak šílení, čmárat lihovkama spícím lidem po zádech, prostě kanada. Lidi, to byla prča! "A víš proč? Protože jsi debil!" Všichni víme, komu to bylo v reálu... :-)
Pondělí 21.srpna návrat domů. Nevím proč jsem já a kamarádka tvrdily, že ráno v sedm odjíždíme vlakem. Když jsme jely až kolem půl jedenácté, protože jsme si nechaly ale tři vlaky ujet a ten poslední měl ještě zpoždění. Když jsme tak procházely přes to prázdné náměstí na nádraží, tak se nám zastesklo. Sice můžeme nadávat na to a to, ale byla ta perfektní akce.
Myslím, že poslední věta, co tu napíšu, bude mluvit za všechna má slova všech těchto odstavců.
JEDEN ZA VŠECHNY A VŠICHNI ZA JEDNOHO!
brabcacek